Moderátor (Petr Hartman):

Kdy šetřit a kdy utrácet? Právě tuto otázku si v době hospodářské krize položil Jiří Ješ.

Redaktor (Jiří Ješ):

Z průběžných zpráv o následcích ekonomické krize u nás vyplývá, že kromě nepatrného růstu spotřeby potravin lidé šetří. Snad nejvýrazněji se to teď před začátkem prázdnin projevuje na nákupu dražších dovolených, kdy cestovní kanceláře si už nevědí rady, jak přivábit zájemce stálým snižováním cen zájezdů a dalšími výhodami různých těch last a super last momentů. Při dlouhodobějším sledování těchto už zřejmě krizových jevů můžeme pozorovat jisté rozpaky v˙názorech ekonomů. Kdy v současném stavu krize je lepší šetřit a kdy utrácet. Samozřejmě nejčastěji slyšíme ono známé nabádavé přesvědčování o nutném utahování opasků. Ale současně dobře víme, že snižování výroby či růstu nezaměstnanosti můžeme bránit jedině zvýšením odbytu, tedy nákupem věcí a služeb, a to někdy i takových, které zrovna nezbytně nepotřebujeme, ale na něž máme peníze. Ty můžeme buď schovat na horší časy nebo ihned utratit. I při těchto zjevných rozporech by měla platit zásada zdravého selského rozumu, kdy bychom měli dobře rozlišovat věci potřebné od věcí nadbytečných, a tudíž zbytečných, případně zcela nerozumných. To platí zejména při manipulaci s velkými penězi, tedy zejména těmi státními, z nichž často pro různé neodpovědné činitele krev neteče. To se poslední dobou ukázalo například v souvislosti s krachem naší zbytečné a drahé přípravy na neuskutečnitelnou pražskou olympiádu v˙nejbližších termínech. Nebo s˙nepodařeným lyžařským mistrovstvím v Liberci. V posledním čísle časopisu Respekt se však objevily pochybnosti o státních výdajích, které zatím stále byly vyhlašovány jako nezpochybnitelné. To jest náklady na vědu a výzkum. Zejména se zde poukazuje na dvojkolejnost programu Akademie věd a vysokých škol, kde je navíc nutné vzít v úvahu zatím nevalné výsledky České republiky v počtu mezinárodně uznaných patentů, kde jen nepatrně překračujeme velmi malá čísla z jiných postkomunistických zemí.

K tomu jsme se v sobotních novinách dočetli, pro laika dost nesrozumitelnou věc, že nový předseda Akademie věd Jiří Drahoš náhle zastavil projekt jedné z největších investic v historii této instituce, totiž brněnskou Synchrotronovou laboratoř označenou zkratkou Ceslab za více než pět miliard korun. Rozpočet Akademie byl totiž snížen o celou jednu miliardu a její představitelé přiznávají, že takto bez podpory ministerstva školství by byl jen ztrátou peněz. Podobný projekt označený Ceitec však ministerstvo podporuje u brněnských vysokých škol, na němž práce pokračuje podle původního harmonogramu. Znovu opakuji, že obecnou užitečnost takových projektů může laik těžko posoudit, ale dvojkolejnost mezi Akademií věd a vysokými školami je zde naprosto markantní. Nejde však jen o výdaje na stavbu nových budov či na základní nebo aplikovaný výzkum. Česká republika bude mít i nutné výdaje z toho, jak k nám začínají proudit velké peníze z EU právě na stavbu nových laboratoří a ústavů. Brusel na tyto přesně určené částky zaplatí sice plných 85% nákladů, zbylých 15% však musíme zaplatit z našeho státního rozpočtu. A na to peníze nejsou. Nezbývá tedy než přemýšlet, kde by se daly jinde z vědeckých fondů získat či spíše ušetřit. A zde patrně bude nutné velice pečlivě prozkoumat, kde všude se projevuje ona nehospodárná duplicita, a to nejen ve vědách přírodních, o nichž se u nás často mluví jako o hlavní náplni vědecké práce, ale i ve vědách společenských, jimž se věnuje mnohem méně pozornosti.

A přece tyto vědní obory by měly být pro nás nejdůležitější, protože kdo jiný by se měl vědecky zajímat o české dějiny, český jazyk a literaturu, jakož i o další specifické složky vlastní jen českému národu? V přírodních vědách lze různá úsilí spojit s podobnou činností v ostatních evropských zemích rozumným rozdělením úkonů, které by určitě přineslo značné úspory a dosáhlo žádoucích výsledků. Podobně vědecké zpracování národních specifik jednotlivých členských států by se mohlo stát informační základnou pro objektivní pohled na Evropu jako celek, jaký se zatím po celá staletí nepodařil vytvořit. První podmínkou je přitom odstranění žárlivosti na příslušné kompetence a spravedlivý přísun veřejných prostředků na věci vskutku potřebné a užitečné. Z úst několika našich čelních akademiků, všichni ovšem byli přírodovědci, jsem v posledních dnech slyšel o cílených útocích na Akademii věd České republiky, jejíž činnost má být právě snížením dotací ohrožena. Laik samozřejmě nemůže dohlédnout hloubky a reálnosti takového pohledu. Přílišné pocity ublíženosti však nikdy správnému řešení nepomohly, podobně jako zakrývání nedostatků, jichž podle mezinárodního hodnocení není zase v˙české vědě tak málo.